V polovině května jsem si poranila koleno, a ač se to zpočátku nezdálo, pořád ještě nemůžu chodit do lesa. Řídit terénní projekt, když nemůžete do terénu, se ukázalo extrémně náročné (a pokud nemáte ty správné a nadšené lidi kolem sebe) v podstatě nemožné. Naštěstí hrstka zmiňovaných se našla, a tak úspěšně pokračujeme. Hned po mém úraze jsme společnými silami s dobrovolnicí Věrou zvládly vést kurz pro středoškoláky, který opakoval po loňském úspěchu ve spolupráci s Filipínskou vědeckou střední školou. Věra předávala studentíkům praktické zkušenosti a já dojížděla na farmu na motorce s ortézou na noze přednášet o nártounech, našem projektu a ochraně přírody. I přes tyto těžkosti byli studenti nadšení a odnesli si spoustu nových zkušeností a znalostí.

Jak to šlo dál, si přečtěte v reportáži na stránkách Rozhlasu Leonardo.

V rámci projektu Tarsius se zaměřujeme na telemetrické sledování nártounů filipínských, studium jejich komunikace a také vzdělávání místních obyvatel zaměřené na nártouny a ochranu přírody. To jsou oblasti, ve kterých bychom uvítali Vaši pomoc. Hledáme dobrovolníky do projektu česko-filipínského týmu v oblasti výzkumu či osvěty.
Minimální doba pobytu v terénu je 1 měsíc, možnost po domluvě kdykoliv během září až prosince 2010. Na místě bude poskytnuto ubytování, strava je na Filipínách velmi levná. Další informace pro zájemce najdete zde. Pokud byste chtěli projekt podpořit, ale nemůžete jet s námi do terénu, jsou zde i jiné možnosti.

Hladký průběh programu zajišťovala především dobrovolnice Věra. Věra byla v tuto dobu jediným dobrovolníkem na našem projektu a většinu jejího pobytu zabrala právě organizace tohoto kurzu. Jaké byly její zážitky a postřehy si můžete přečíst v následující reportáži.

Věra Davidová: „V roce 2009 jsem při brouzdání na internetu našla stránky projektu Tarsius. Tento projekt mě zaujal a protože jsem již delší dobu přemýšlela nad nějakou dobrovolnickou činností, kontaktovala jsem doktorku Mili. Následovala schůzka a už jsem se mohla připravovat na Filipíny. Květen ještě nebyl nikým obsazen, tak jsem ho vzala.

Den po příletu na Filipíny jsem se ihned vrhla do práce. Milada mi ukázala telemetrování, obešly jsme les, zjistila jsem, kde nártouni spí a pak jsem se připravila na svou první večerní šichtu. Hlavní náplň dobrovolníků zde, je kontrolovat pozice nártounů a sledovat jejich pohyb. Protože jsou to noční tvorové, nejdůležitější měření probíhá v noci. Přes den se pak odpočívá a zpracovávají se získaná data.

Filipínská příroda je nádherná. Všude narazíte na spoustu překrásných rostlin a zvířat. V lese jsem viděla ptáky zajímavých barev, všude poletovaly vážky různých velikostí a pestrobarevní motýli. Večer a v noci les řval! Všemožné zvuky byly slyšet ze všech stran a člověk si pod nimi představoval všelico :). Na přítomnost netopýrů, kteří mi poletovali kolem hlavy jsem si zvykla nejrychleji. A noční obloha? Pokaždé, když jsem vyšla z lesa na louku, byla jsem ohromená tou krásou. Škoda jen, že si místí lidé vůbec neuvědomují, jaké mají v rukou neuvěřitelné bohatství v podobě přírodní diverzity.

Během května přijelo na farmu, kde má projekt základnu, tábořit 15 místních studentů ze školy, která spolupracuje s projektem. Mili jim přednášela o nártounech a protože byla zraněná a nemohla chodit, já jim ukázala les a naučila je základy telemetrie. Studenti se pak v průběhu 10 dní střídali a chodili se mnou, ale i sami, do lesa, sledovat noční pohyb nártounů.

Jeden den jsme si vyhradili na výlet a jeli jsme se podívat jak se žije nártounům v Corelle (přírodní rezervace určená k ochraně nártounů se kterou projekt Tarsius spolupracoval během roku 2009) a také, jak se o ně „starají“ v Lobocu. Odtud jsem odjížděla zděšená a nebyla jsem sama. V Lobocu se na nártouny zastaví většina turistů směřující na Chocolate Hills, což je největší atrakce na ostrově Bohol. Zvířata, zde přežívají v otřesných podmínkách. Ale bylo dobře, že to studenti viděli a já věřím, že si uvědomili, že je třeba proti takovému zacházení s živými tvory, bojovat.

Taky dostali pěkný příklad ochrany, když Mili od překupníků koupila samičku s nártouním miminkem (já je pojmenovala Alenka a Elenka), které jsme po odebrání všech vzorků, vypustili zpátky do lesa. Samička byla označena vysílačkou a tak i oni sami mohli sledovat, kde v noci loví. Byl to nádherný zážitek a některým ze studentů i slza ukápla :).

Doufám, že to, co se naučili na táboře, velkou mírou přispělo mimo jiné i k uvědomění, že přírodu je třeba chránit, aby něco z té krásy zůstalo i pro další generace …

Po práci jsem se odměnila pár dny na bílých plážích ostrova Panglao. Zajela jsem si na ranní pozorování delfínů, šnorchlovala jsem s neuvěřitelnými druhy ryb a opalovala se :). Na zpáteční cestě do Evropy jsem také prozkoumala hlavní město Filipín, Manilu.

Celý pobyt na Filipínách byl velmi zajímavý. Mám dobrý pocit z toho, že jsem pomohla dobré věci a zároveň jsem každý den objevila něco nového, většinou velice zajímavého, ať už v přírodě nebo při setkání s lidmi. A tyto zážitky, ty mi už nikdo nevezme :).

Zároveň si můžete přečíst reportáž o tom, jak projekt pokračoval za pomoci dobrovolníků v době mé nepřítomnosti a že nejen radosti, ale i spoustu problémů obnáší naše práce.

Na pokračování jak rozhovoru, tak reportáže se můžete těšit přesně za týden.