Hladký průběh programu zajišťovala především dobrovolnice Věra. Věra byla v tuto dobu jediným dobrovolníkem na našem projektu a většinu jejího pobytu zabrala právě organizace tohoto kurzu. Jaké byly její zážitky a postřehy si můžete přečíst v následující reportáži.

Věra Davidová: „V roce 2009 jsem při brouzdání na internetu našla stránky projektu Tarsius. Tento projekt mě zaujal a protože jsem již delší dobu přemýšlela nad nějakou dobrovolnickou činností, kontaktovala jsem doktorku Mili. Následovala schůzka a už jsem se mohla připravovat na Filipíny. Květen ještě nebyl nikým obsazen, tak jsem ho vzala.

Den po příletu na Filipíny jsem se ihned vrhla do práce. Milada mi ukázala telemetrování, obešly jsme les, zjistila jsem, kde nártouni spí a pak jsem se připravila na svou první večerní šichtu. Hlavní náplň dobrovolníků zde, je kontrolovat pozice nártounů a sledovat jejich pohyb. Protože jsou to noční tvorové, nejdůležitější měření probíhá v noci. Přes den se pak odpočívá a zpracovávají se získaná data.

Filipínská příroda je nádherná. Všude narazíte na spoustu překrásných rostlin a zvířat. V lese jsem viděla ptáky zajímavých barev, všude poletovaly vážky různých velikostí a pestrobarevní motýli. Večer a v noci les řval! Všemožné zvuky byly slyšet ze všech stran a člověk si pod nimi představoval všelico :). Na přítomnost netopýrů, kteří mi poletovali kolem hlavy jsem si zvykla nejrychleji. A noční obloha? Pokaždé, když jsem vyšla z lesa na louku, byla jsem ohromená tou krásou. Škoda jen, že si místí lidé vůbec neuvědomují, jaké mají v rukou neuvěřitelné bohatství v podobě přírodní diverzity.

Během května přijelo na farmu, kde má projekt základnu, tábořit 15 místních studentů ze školy, která spolupracuje s projektem. Mili jim přednášela o nártounech a protože byla zraněná a nemohla chodit, já jim ukázala les a naučila je základy telemetrie. Studenti se pak v průběhu 10 dní střídali a chodili se mnou, ale i sami, do lesa, sledovat noční pohyb nártounů.

Jeden den jsme si vyhradili na výlet a jeli jsme se podívat jak se žije nártounům v Corelle (přírodní rezervace určená k ochraně nártounů se kterou projekt Tarsius spolupracoval během roku 2009) a také, jak se o ně „starají“ v Lobocu. Odtud jsem odjížděla zděšená a nebyla jsem sama. V Lobocu se na nártouny zastaví většina turistů směřující na Chocolate Hills, což je největší atrakce na ostrově Bohol. Zvířata, zde přežívají v otřesných podmínkách. Ale bylo dobře, že to studenti viděli a já věřím, že si uvědomili, že je třeba proti takovému zacházení s živými tvory, bojovat.

Taky dostali pěkný příklad ochrany, když Mili od překupníků koupila samičku s nártouním miminkem (já je pojmenovala Alenka a Elenka), které jsme po odebrání všech vzorků, vypustili zpátky do lesa. Samička byla označena vysílačkou a tak i oni sami mohli sledovat, kde v noci loví. Byl to nádherný zážitek a některým ze studentů i slza ukápla :).

Doufám, že to, co se naučili na táboře, velkou mírou přispělo mimo jiné i k uvědomění, že přírodu je třeba chránit, aby něco z té krásy zůstalo i pro další generace …

Po práci jsem se odměnila pár dny na bílých plážích ostrova Panglao. Zajela jsem si na ranní pozorování delfínů, šnorchlovala jsem s neuvěřitelnými druhy ryb a opalovala se :). Na zpáteční cestě do Evropy jsem také prozkoumala hlavní město Filipín, Manilu.

Celý pobyt na Filipínách byl velmi zajímavý. Mám dobrý pocit z toho, že jsem pomohla dobré věci a zároveň jsem každý den objevila něco nového, většinou velice zajímavého, ať už v přírodě nebo při setkání s lidmi. A tyto zážitky, ty mi už nikdo nevezme :).

Zároveň si můžete přečíst reportáž o tom, jak projekt pokračoval za pomoci dobrovolníků v době mé nepřítomnosti a že nejen radosti, ale i spoustu problémů obnáší naše práce.

Na pokračování jak rozhovoru, tak reportáže se můžete těšit přesně za týden.

„Když jsem dostala nabídku, pracovat jako dobrovolník na Projektu Tarsius na Filipínách, ani chvíli jsem neváhala. Měla jsem tou dobou našetřené nějaké peníze (původně k jinému účelu), tak nebylo co řešit….

Z původního měsíce byly nakonec dva a rozhodně jsem neměla dlouhou chvíli. Filipíny jsou zemí velice přátelskou a levnou a co bylo pro mě, studenta biologie, nejdůležitější – zdejší příroda je prostě úchvatná! Na každém kroku se člověk setkává s rostlinami a živočichy, které nenajde nikde jinde na světě a které když už zná, tak jedině ze zoo a botanických zahrad. Les překypuje životem. Ptáci a všemožný hmyz řvou, až uši zaléhají. Mezi stromy poletují motýli a vážky obřích rozměrů a pestrých barev. Ani teď po šesti týdnech jsem neotupěla vůči bohatosti místní fauny a flóry. A skoro každý den objevím něco, na co nepokrytě zírám.

A nártouni? Nejsem žádný velký fanda primátů, ale kdo by nemiloval tyhle okaté krysoocasé trpasličí lovce? Příležitostí, kdy jsme stanuli tváří v tvář, bych napočítala na prstech (možná i) obou rukou. Vždy, když se na mě ta malá mrška přijde podívat z hloubi džungle, jsem uhranutá. Tyhle okamžiky se mi nikdy neomrzí a vždy zůstanou jedněmi z těch nejsilnějších. Každopádně práce na projektu není pro každého. A jak jsem zjistila, ani pro mě ne. Úžasné zážitky jsou vykoupené dlouhým nočním pozorováním a únavným zpracováním dat. To je hlavní náplní práce dobrovolníka a každý s tím musí počítat.

Ani spolupráce s Filipínci není zrovna jednoduchá. Brzy po příjezdu jsem zjistila, že evropský zvyk něco si naplánovat, domluvit se a pak očekávat, že se tak stane, se zde nesetká s velkým pochopením. Filipínci příliš dopředu neplánují a s dochvilností si taky těžkou hlavu nedělají. Ale to asi už tak nějak patří k místnímu uvolněnému klimatu.

Nepracovala jsem non-stop, ale v půlce pobytu jsem si udělala týdenní dovču a několik jednodenních výletů. U dovolené je největší problém vybrat si ostrov. Každý z těch 7000 ostrovů totiž něco jedinečného nabízí. Já jsem nakonec zvolila potápění se žraloky velrybími, trekking na vulkánu Mayon (který naposledy chrlil lávu v prosinci 2009) a dosti dobrodružné jeskyňaření na jihu Luzonu. O ‚gentle giants‘, jak tady velrybím žralokům přezdívají, bych mohla vyprávět hodiny. Setkání tváří v tlamu s tímto neskutečným puntíkatým obrem mě zavalilo pocity daleko za dosud poznaným spektrem. První spatření vyvolávalo silné pocity štěstí (až k slzám), míšené s obrovským respektem. A pak přišly další ponory a další žraloci. Jednoho jsem ztratila ze zorného pole, a najednou proplouvalo 7 metrů živé paryby těsně pode mnou. Nemohla jsem se hýbat, jinak bych ho pokopala ploutvemi a tak jsem jenom ztuhla a křičela do šnorchlu. Ale i na Boholu, ostrově kde má projekt ‚základnu‘, se dají zažít věci. Úžasné šnorchlování a potápění u korálových útesů, bílé pláže. Ve vodě jsou k vidění všechny představitelné tvary a barvy ryb, jehlice, hvězdice, korály, sasanky, mořští hadi, medúzy nebo i želvy. Kolem pobřeží korzují několikasethlavá stáda delfínů. Dá se potápět se žraloky. Vnitrozemí nabízí úžasné parky s vodopády a jeskyněmi. Nemá chybu ani třeba birdwatching nebo noční safari. Já sama jsem viděla ptáčka, který podle plakátů nebyl viděn od roku 1990 a na kterého sem jezdí všichni birdwatcheři ze západu.

Bohužel je však i zde je mnoho míst, kde jsou zvířata držena v zajetí v otřesných podmínkách (k jejich ‚štěstí‘ tuto péči nepřežívají dlouho). A stále se najdou stovky turistů, kteří si je nadšeně a pochopitelně za úplatu jezdí fotit…

Na druhé straně se objevují ‚zelené‘ projekty (jakým je i tento), které mají na prvním místě ochranu a záchranu zvířat. A snad přispějí i tady k rozšíření šetrnější ekoturistiky.

Určitě je snem každého voluteera žít s pocitem, že i on k této pozitivní změně přispěl svou troškou ;-)“

Text: Barbora Hančíková

Myslíš, že je normální, aby se dva dospělí lidé motali dobrovolně v džungli uprostřed noci a navíc v dešti?“ ptám se tmy vedle sebe. Tma je chvíli ticho, je slyšet jen déšť. Nakonec mi tma odpoví: „Jasně, že není!“ Cítím, že se tma usmívá a přistihuji se, že se usmívám taky. Dva blázni. Já a tma. Najednou tma zabliká čelovkou. „Půjdeme!“ zavelí tma, která ve světle baterky získala podobu mladé ženy. V pláštěnce, s malým světýlkem na čele připomíná bludičku. Následuji doktorku Mili do džungle, abych se na pár dní stal součástí jejího světa nočních skřítků…..

pokračování zde

V loňském roce si nártouni získali Vaše sympatie a reportáže zasílané z terénu byly vyhodnoceny jako nejčtenější v rámci 4. kola Expedičního fondu. Proto si velice si vážíme pokračující podpory a ocenění, které jsme získali v 7. kole i přes obrovskou konkurenci. Projekt úspěšně pokračuje také v letošním roce a můžete se těšit na zajímavé reportáže či přednášky.

Další přednáška se koná v Klubu cestovatelů Karavanseráj v Praze již 8. dubna. Fotografie Petra Slavíka doplní povídání Milady Petrů a Václava Řeháka. Celý program naleznete zde.

Veliká hlava na malém tělíčku, obrovské oči a bambulkovité přísavky na dlouhých prstech, primát, který se vejde do dlaně a kterého pytláci pašovali uvnitř kokosového ořechu, tak to je nártoun filipínský (Tarsius syrichta), tajemný noční tvor obývající poslední zbytky pralesa na několika ostrovech Filipín. O tomto podivuhodném zvířeti toho věda doposud moc neví a je riziko, že zmizí dříve, než stihneme tajemství jeho života poznat. Společně s Projektem Tarsius se vydáme do nitra filipínské džungle za těmito unikátními primáty. Můžete se těšit na jedinečné fotografie nártounů filipínských doprovázené povídáním o projektu.

Za nártouny vyrážíme 25. března v 18 hodin ve Vzdělávacím centru Zoo Praha. Vstupné na přednášku je 20,- Kč. Kompletní program přednášek najdete zde.